La Palma, 5. února, sobota pozdě odpoledne
Judita stála u východu z oddělení příletů letiště na ostrově La Palma a mávala. To ani nemusela, protože při svém metru osmdesáti, s tmavými vlasy, v bílém tričku a kalhotách stejné barvy nebyla k přehlédnutí. Když jste někde v davu chtěli najít Juditu, stačilo sledovat, kam se koukají chlapi, tím směrem určitě musela být ona.
„No, ahoóój!“ vyšla mi v ústrety. „Tlušťoušku, jak to, že nejsi ve své oblíbené béžové? Co ta černá, to držíš smutek za ta kila, co máš ztratit?“
„Zdar Judit. Hele, moc mě neštvi, to kvůli tobě jsem nahodila černou, ať máš radost, ale jak na tebe koukám, v módě je zrovna bílá. Já prostě nemám nos na módní trendy.“
„Jo to je fakt, to nemáš. Ráda tě vidím, Zuzi,“ řekla Judita a třepla mě po rameni, my dvě na nějaké objímání moc nejsme.
„Já tebe ani moc ne, protože jsi ústnatá,“ vrátila jsem jí toho tlušťouška, „Ale co už nadělám. Tak kdo jede s náma?“
„Anička a.“ Judita si trochu odkašlala, a pak dodala: „Sofie.“
„Cože??“ vyjekla jsem.
„No jo, Sofie. Hele, támhle stojí.“
„Proč proboha Sofie?“
„Proč? No Eva nemohla, naši máti jsem nakonec nepřemluvila a Mince zase onemocněly obě děti. V Praze je chřipková epidemie, víš, ale to vy šťastní ostrované neznáte, že?“
„Hm... Bezva.“ řekla jsme a ani nepředstírala nadšení. „To se ti fakt povedla perfektní kombinace. Už se Anička se Sofinou popraly?“
Judita si odkašlala. „To ani ne, ale Anička už dvakrát brečela a momentálně chce odjet zpátky do Prahy. Naštěstí se nedomluví a tak jí nezbývá, než se nás držet.“
„Skvělý.“ řekla jsem.
Zamířily jsme s Juditou ke sloupu, u kterého stály zády k sobě dvě postavy. Ta napravo byla oblečená do černého kalhotového kostýmu s bílým proužkem, podupávala nohou v černé špičaté botě a vedle ní stál menší kufřík z hnědého plátna s charakteristickými béžovými monogramy. Přes rameno měla přehozenou kabelu stejného provedení. Na nose tmavé zrcadlové brýle bez obrouček. Zdálo se mi, že s sebou nějak nervózně škube, pak jsem si všimla, že u ucha drží mobilní telefon a zřejmě právě poslouchá cosi nepříjemného.
Druhá z postav byla navlečená do teplé bleděmodré péřové bundy, muselo jí být děsně horko, protože bylo minimálně 22 °C. Na nohou měla vysoké šněrovací boty, na ramenou batůžek a v ruce svírala sportovní tašku, obličej měla rudě skvrnitý a třásla se jí brada.
Ano, uhodli jste, ta napravo je Sofie, kdysi třetí lavice u okna, IV.B, toho času ředitelka pobočky mezinárodní letecké společnosti Atlantic Airlanes v Bulharsku. A ta nalevo je Anička. Seděla myslím v řadě u dveří, někde vepředu, nejsem si už docela jistá. Vystudovala pedagogickou fakultu, pokud se pamatuju, tak kombinace výtvarná výchova-ruština, ale ještě na vysoké se vdala a od té doby je doma, stará se o manžela a tři kluky, nejmladšímu je pět. Už léta jsem ji neviděla, ale to konec konců Sofii taky ne.
Tento web je „Printer friendly“Sofie se otočila směrem k nám, potřásla hlavou, pak cosi krátce řekla do sluchátka a strčila telefon do tašky. „Teda holky, já tu dovolenou potřebuju jako sůl. Čau Zuzano, teda, tys dost přibrala, co?“ řekla.
„Ahoj Aničko, pozdravila jsem bleděmodrou hromádku neštěstí a pak řekla Sofii: „Jo, to víš, jsem spokojeně vdaná a Markus má rád křivky. A ty máš koukám stejně málo vkusu jako na gymplu, ta hnědá taška se ti barevně tluče s kostýmem, navíc ty monogramy versus bílej proužek, no nevím, co ty na to, Judit?“ otočila jsme se na přítelkyni.
Judita se zasmála a prohodila, že se půjde podívat po minibusu co nás má odvést na Haciendu Salazar.
Anička špitla: „Ahoj Zuzko.“
Sofie se ušklíbla a řekla: „No nic dámy, když dovolíte, já se jdu přepudrovat,“ A zamířila ke dveřím se zelenou panenkou.
„Nechceš položit tu tašku a svlíknout si bundu?“ vybídla jsem Aničku.
Zavrtěla hlavou. „Raději ne,“ řekla tiše a trochu si odkašlala: „Já mám pod tím triko politý kafem, víš. V letadle to houpalo.“
„No a co? Přece se kvůli tomu neupečeš, ne?“
„Já to vydržím,“ řekla Anička.
„Jak chceš.“ pokrčila jsme rameny. „Kouknu se po Juditě. Můžu tě tady chvíli nechat?“ řekla jsem. Anička přikývla.
Vyšlo v nakladatelství MOBA v červenci 2005.