Tenerife, 2. ledna, neděle
Ráno jsme se protahovala v posteli a těšila se na pěkný den. Markus mě někdy nechá spát a sám připraví snídani. Pro sebe. I dnes jsme slyšela cinkot nádobí z kuchyně. Asi objevil zbytek houbové omáčky a teď ji doluje lžící přímo z hrnce. Ve stoje a studenou. Kdyby si to aspoň ohřál.
Chvíli bylo ticho. To asi chlebem vytíral zbytky omáčky ze dna kastrolu. Zaslechla jsem kroky a rychle zavřela oči. Myslím si totiž, že mu dělá radost mě budit. Mám trochu pochyby, zda-li můj obličej skýtá po ránu nějaký mimořádný estetický zážitek, ale zdá se, že Markusovi je to jedno. Často se ráno budí dřív než já, jde si přečíst na Internet, co je ve světě nového a pak si sedne vedle mě na kraj postele, pohladí mě a čeká, až otevřu oči.
Dnes ale otevřel dveře a hned na prahu místnosti mi sdělil, že volala rozčílená Laura, že někdo zabil Richarda. Vyděsila jsem se. Richard je Lauřin jediný syn a taky můj zaměstnanec. Ale Markus mě ujistil, že mrtvý Richard, je Richard starší, otec a bývalý Lauřin manžel. To mě uklidnilo, protože jsem si nedovedla představit, co by Lauru přimělo vzrušovat se kvůli muži, kterého už před patnácti lety vyhodila z domu. Můj manžel zřejmě jen vymyslel nový trik, jak mě dostat z postele.
Abych mu udělala radost, vstala jsme a odešla do koupelny. Jen jsem strčila kartáček na zuby do pusy, zazvonil mi mobil.
„Mohl by ses podívat, kdo to volá?“ zavolala jsme na Markuse a poprskala všechno okolo zubní pastou.
„Laura.“ zněla odpověď.
„Tak mi to prosím podej.“ řekla jsem a utřela pastu z obličeje rovnou do ručníku.
„Už ti ho nesu.“ podal mi zvonící telefon.
„No čau, co se děje?“ řekla jsem do sluchátka.
Laura na mě vybafla: „Musíš okamžitě přijet! Za hodinu a půl ti to sem letí ze Santa Cruz. Stihneš to, když s sebou mrskneš. Zamluvila jsem ti letenku.“
„Cože? Nestalo se ti nic?“ řekla jsem.
„Zatím ne. Jestli nezvládneš to letadlo, pošlu ti vrtulník. Dnes je hezky, může bez problémů letět. Už jsme si to ověřila.“
„Proboha Lauro, co blbneš? Vždyť Markus říkal, že zabili tvého ex manžela, tak proč ta panika? Já jsem ještě v koupelně.“
„Problém je v tom,“ řekla Laura, „že Richarda zavřeli.“
„Jak zavřeli? Já myslela, že je mrtvej.“
Tento web je „Printer friendly“„Bože, Zuzano! Malýho, přece!“
„Cože? Ale on by přece nikoho nezabil?“
„No, to víš ty. Policie to vidí jinak. Volala jsme právníka, už je na cestě. Odpoledne dorazí Pablo Torres, je to nejlepší soukromý detektiv ve Španělsku. Takže ještě musíš dorazit ty. Já tě prostě potřebuju, Zuzko.“
„Jasně, jasně. Domluvím se s Markusem, jak to provedeme a obratem ti zavolám.“
„Dobře.“ řekla Laura hlasem, jakoby z ní odcházel všechen vzduch. A přerušila hovor.
„Letíme na Grand Canarii.“ řekla jsme Markusovi, který stál pořád vedle mě v koupelně. „Letadlo nebo vrtulník? Co myslíš?
„Spěcháme?“
„Jo.“
„Já bych to vzal po vodě. A kam jedeme?“
„Po vodě ne,“ namítla jsem zatímco jsem si myla obličej, „víš že se mi dělá špatně.“
„Zavolám Lauře, kam máme přijet, a podle toho se rozhodneme.“ řekl. „Nebo nemám jet s tebou?“ dodal, když uviděl výraz mého obličeje v zrcadle.
„Já nevím. Ale vlastně, proč ne.“ řekla jsem a pak mě napadlo: „Stejně chceš na Canarii stavět čističku ne?“
„Zajímáme se o stavbu úpravny vody,“ upřesnil Markus, „ a ne na Grand Canarii ale na Lanzarote.“ dodal trochu dotčeně.
„Markusi, zavolej prosím tě Lauře, že za chvíli vyrazíme. Asi bude lepší, když tam pojedeš se mnou. Mám dojem, že my obě dnes budeme tak akorát zmatkovat. I když chlapů se tam asi bude motat až dost.“
Vyjíždíme za pět minut,“ hlásil Markus, když jsem oblečená, ale neučesaná polykala kávu a pokračoval: „Letíme vrtulníkem, k helioportu dojedeme za chvíli. Toho Lauřina právníka znám, je to Javier de Angulo. Takže myslím, že Richard bude na večeři venku na kauci.“
„Bezvadný,“ řekla jsem, „můžeme jet. Učešu se a namaluju v autě.“
Vyšlo v nakladatelství MOBA v dubnu 2005.