Zdál se mi podivný sen, moje máma v krajkové zástěrce a s utěrkou v ruce (to je moje oblíbená noční můra a nechápu kde jsem k ní vzala předobraz, protože MOJE máma na sobě měla zástěru leda tak na filmovém plátně) laškuje s oficíry v černých uniformách s bílým smrtihlavem na čepicích. A konec snu byl obzvlášť nepříjemný, máma se hihotala a hihotala a oficíři mě začali hodin po zahradě plné kupek sena. Moc by mě zajímalo, co by na takový sen řekl nějaký psychoanalytik. Ale to se nedozvím, protože k žádnému nechodím.
Mrzutě jsem natáhla ruku po mobilním telefonu, který používám namísto hodin a budíku. Na display na mě potměšile pomrkávalo 5:13. Fuj, v takovém čase já přece nebudu dobrovolně vzhůru! Po čtvrthodině marného převalování, ve které jsem přemýšlela, jak nejvhodněji vysvětlit nemocnému Martinu Herbstovi kdo já vlastně jsem a co po něm chci jsem vstala, natáhla si tlusté ponožky a vydala se do koupelny.
Trochu se to stydím říct, ale ty ponožky jsou bleděmodré a je na nich koťátko, jak pije mlíčko. Moje vášeň pro prapodivně vzorované ponožky je všeobecně známá a některé zvlášť úžasné kousky jsem dostala. Tyhle třeba od kamaráda, co momentálně žije v Austrálii. To koukáte, jaké mám kamarády, co? A ještě mají pochopení pro moje úchylky, já totiž miluju ponožky s kýčovitými obrázky. No co, takové ponožky jsou dobré například proti hnusné ranní depresi. Furt lepší než Prozac, ne?
V předsíni na staré truhle stále ležely černé desky s látkovými tkanicemi a s papírovým štítkem s červeným lemováním. No nazdar, vždyť já včera dočista zapomněla, co tu mám za poklad! Napřed mi volala máma a potom mi zase nezavolal Markus a ani mi nebral telefon, musela jsem být včera docela mimo. Pouť za vyčištěnými zuby jsem nedokončila, sedla jsem si před truhlu na malou stoličku a rozvázala tkanice desek.
Tentokrát budu pečlivější. Začala jsem fotografiemi, které ležely nahoře. Fotografii rodiny Herbstovi z Perlebergu jsem už znala, obrázek dětí na terase vily Herbst na Fuerteventuře také. Další snímek byla školní fotografie chlapecké třídy, hochům mohlo být tak šestnáct, možná osmnáct. Rok pořízení snímku jsem nedokázala určit, jemné nuance pánské módy první poloviny dvacátého století mi totiž unikají. Pokud by mezi hochy byla nějaká dáma, to bych snad věděla, jestli se jedná o snímek ze školní docházky Joachima Herbsta nebo jeho synovce Martina. Na dalším snímku se na kožešině rozvalovalo buclaté mimi. V rohu fotografie bylo inkoustem napsáno Julinka 1911. Zřejmě si tedy prohlížím faldíčky Franzovi prababičky Julie, rozené Herbstové. Ale moment, zarazila jsem se, když se Julie provdala a měla děti, jak to, že se Martin, její syn jmenuje Herbst? To nedává smysl. Že by měla dvojčata za svobodna? Musím se na to zeptat.
Na následující fotografiích byla jakási zahradní slavnost, řekla bych, že tak někdy ze třicátých let, možná z druhé poloviny, protože někteří muži na sobe měli uniformy NSDP. Pane jo, řekl sem si, ale co jsi Zuzko čekala? Všichni přece víš, že architekt Herbst minimálně sympatizoval s nacisty. Usoudila jsem, že pro doplnění mých chabých znalostí bych se měla jít podívat na internet, třeba se něco zajímavého dozvím.
Na internetu bylo informací víc než jsem mohla doufat. Jenomže většina z nich mi, mírně řečeno, připadala poněkud přitažená za vlasy. Ve vile se prý konaly obřady tibetských mnichů, který se snažili vyvolat duchy, kteří by zajistili vítězství německým lodím na moři. V domě bylo prý centrum společnosti Thule a ve sklepeních jsou dodnes uschovány posvátné obřadní předměty.
Jiná stránka, doplněná docela pěknými fotografiemi zase informovala, že vila byla spojena s mořem jak podzemním ponorkovým přístavem, tak i malou železnicí, která převážela z vily na pobřeží co si záhadného. Ony pěkné fotografie ovšem zobrazovaly okolí vily a pár záběrů stavby z blízka, ale zhola nic, co by existenci přístavu nebo železnice jen trochu dokazovalo.
Na jiné stránce, který byla věnována známému spisovateli dobrodružných příběhů jsem zase o vile našla zmínku v souvislosti se spolkem "Naše pomoc", který organizoval přesun členů SS a německých válečných zločinců do Jižní Ameriky. A podle toho, co jsem se dočetla, tak prý už s tímto záměrem byla vila postavena.
Hm... Už v roce 1942 Joachim Herbst tušil, že válka skončí a Mengele a Eichmann budou muset zmizet za moře? Asi to byl nejen architekt, ale taky jasnovidec. Ze stránek Dicka Harrise také vyplývalo, že se spisovatel intenzivně zabývá studiem činnosti spolku "Naše pomoc" a že se hodlá touhle kapitolou dějin inspirovat při tvorbě své sedmé knihy, zatím s pracovním názvem "Černá vlna".
Tento web je „Printer friendly“Že bych kontaktovala pana Harrise a nabídla mu vilu ke koupit? Konec konců při penězích by být mohl, podle jeho třetí knihy příběhu z Divokého západu s názvem Rudý vlk loni natočili v Hollywoodu film. Ale měl by to sem ze Států přece jen trochu z ruky.
Další odkazy na internetu jen opakovaly to, co už jsem věděla, tedy že vila má temnou minulost, že od roku 1966 kdy architekt Herbst zemřel nebyla nikdy obývána, že třicet let po jeho smrti žila ve vile správcová Elena Cué s hluchoněmým bratrem a že poslední tři roky je vila prázdná.
Vrátila jsem se k obsahu černých desek. V Markusově pracovně jsem na velký stůl rozložila stavební výkresy vily. Plány sklepů mezi nimi nebyly. Zkusila jsem se začíst do poznámek na linkovaných papírech, ale psal je kdosi velmi špatně čitelným písmem. Některá písmenka jsem vůbec nemohla přečíst. Když to vezmu kolem a kolem, moc jsem se toho nedozvěděla.
Pořád třeba nevím, proč se Herbstovi po celou dobu, co byla vila prázdná, bránili prodeji. Nebo nebránili? Třeba se vážný kupec nenašel. Ale to asi ne, vila je mimořádná stavba a hlavně má něco, co je na Fuerteventuře velká vzácnost, vydatný pramen vody a je situována na jednou z nejkrásnějších pláží na ostrově. Pokud vám ovšem nevadí, se na té krásné pláži s bílým pískem nevykoupete. Příboj je totiž na západní straně ostrova tak silný, že prakticky koupání znemožňuje. Snad jen nejodvážnější surfaři si s takovými vlnami dokáží poradit.
Mrkla jsem na nástěnné hodiny, která tu zůstaly po tetě Betty. Bylo půl sedmé. Zívla jsem a usoudila, že by nebylo od věci, konečně provést několik nezbytných hygienických úkonů a uvařit si kávu. V koupelně jsem bez potíží odolala pokušení stoupnout si na váhu. Je to zvláštní, dřív jsem na váhu nelezla, abych neutrpěla šok z toho, o kolik jsem zase přibrala a teď jsem poprvé v životě v situaci, kdy je tomu naopak.
Prohlížela jsem se v zrcadle nad umývadlem a opravdu, už ani nemám ty naducané slovanské tvářičky a lícní kosti mi ještě víc vystoupily. Je fakt, že mi to docela sluší, ale problém je v tom, že nemám co na sebe. Budu muset vyrazit někam na nákup oblečení a to je činnost, které se opravdu nevěnuji ráda.
Jakmile bylo pět minut po osmé a já usoudila, že už můžu Lauře zavolat, vzala jsem do ruky mobil. Hlas v telefonu zněl vyděšeně: "Zuzko, stalo se něco? Něco s Richardem?"
"S Richardem? To ne, ty nejsi doma?"
"Ne, já jsem v Madridu, potřebuješ něco?"
"Ale né, jen jsem chtěla abys mi poradila s nákupem oblečení."
"Zuzko?!? Ty jsi nemocná! Nebo sis našla milence!"
"Kdepak, já prostě nemám v čem chodit, všechno ze mě padá a."
"Já jsem ti říkala, pojeď se mnou do Paříže," skočila mi do řeči Laura
"Jo já vím, tak nic. Tak já si dám na kalhoty sichrhajcku."
"Cože uděláš?"
"Nic, dám si pásek."
Laura se na chvíli odmlčela. Pane jo, to se jen tak někomu nepodaří zbavit paní de Albornoz slov. Ale nebylo to nadlouho, protože se z telefonu ozvalo vítězně: "Ne! Já vím něco lepšího! Ty teď pojedeš k nám domů a vybereš si něco u mě ve skříni!"
"Lauroušku neblbni, já zas tak hubená nejsem! Třicet šestku nemám ani omylem!"
"No, já teď nosím třicet čtyřku," řekla Laura samolibě, "a tu asi fakt nemáš, ale já mám v jedné skříni i trochu větší kousky a neboj, není to žádná veteš. Nakoupila jsem před rokem pro jednu kamarádku Janice se jmenuje, víš která, ne?"
"Ta co se furt vdává? Naposled si vzala toho hazardního hráče?"
"Jo ta, tak ta nosívala ještě loni osmatřicítku, ale pak najela na tu novou dietu a šla o číslo dolů, takže jí ty věci byly k ničemu."
"A zaplatila ti je aspoň?"
"Ale jo, byla tehdy u mě pár dní na návštěvě, a nechala nějaké svoje věci ve skříni v červeném hostinském pokoji. Zatím jsem je nedala uklidit. Možná ti to bude těsnější přes prsa i když Janice má silikony, tak snad ani ne. Prostě Zuzko, já teď brnknu Dolores, že tam přijedeš a ty uháněj. Aspoň vzbudíš toho všiváka Richard a přijde taky někdy včas do práce."
"Tak když myslíš, tak já k tobě zajedu. Ale je škoda, že mi neporadíš s výběrem," řekla jsem upřímně.
"To jo, trochu se bojím, co na sebe navěsíš. Ale hlavně Zuzko, moc mě mrzí, že přijdu o to, jak si dobrovolně zkoušíš oblečení! Taková vzácná událost."
"Hele, moc mě neštvi, jo. Ale poradit bych potřebovala. Navíc jak jsem Janice viděla, nosí dost děsný modely."
"Prosím tě pořád lepší než tvoje nudná béžová. Jo a mimochodem, řekni Richardovi, ať ti s výběrem pomůže. Nevypadá na to, ale má na tyhle věci docela dobré oko."
"Fakt jo?"
"Jo, uvidíš sama."
A tak jsem se vydala na výlet. Desky s plány vily Herbst jsem schovala za skříň v šatně a vyrazila směr La Orotava.